9. 12. 2022

Literární soutěž Spěchej pomalu

---

Uspěchaný rozsudek

 

Městečko, ve kterém jsem žil, bylo malé, klidné a se slušnými obyvateli, kteří měli slušné práce a slušné děti. Mnoho tragédií se zde nestávalo, a když nějaká přišla, lidé se z ní vzpamatovávali velmi dlouho. Tudíž by nikdy nikdo nečekal, že v takto klidném městečku dojde k dvojnásobné brutální vraždě dvou velmi mladých, ve společnosti oblíbených dívek. A už vůbec nikdo by nečekal, že ze spáchání tohoto činu bude usvědčen teprve čtrnáctiletý chlapec.

Všechno to začalo počátkem června, kdy bylo v rádiu ohlášeno zmizení dvou dívek z města. Můj otec neváhal a běžel pomoci s pátráním, do kterého se směl zapojit každý, kdo usiloval o jejich nalezení. Jedna z hlídek je našla hned druhého rána blízko našeho domu bez známek života. Podrobné detaily o vzhledu těl odmítli v rádiu uvést, aby nevylekali mladší posluchače. Když se otec, který se k tělům dívek šel podívat, vrátil domů, snažil jsem se z něho vypáčit, jak vypadala. Byl však příliš otřesen tím, co viděl, že po zbytek celého dne nevyšel z ložnice. Podobně na tom byl i zbytek obyvatelstva. Ať už viděli ostatky dívek či nikoli, všem tento ohavný čin způsobil jistou újmu. Dožadovali se odpovědí na své otázky, chtěli dopřát klid svým ztrápeným a zraněným duším, aby mohli zase klidně spát a bavit se, jako tomu bylo před vraždou. Přirozeně vyvinuli nátlak na policii. Ten, kdo byl schopen spáchat čin takových rozměrů, by měl být co nejdříve vypátrán a měl by pykat za to, co provedl. Městem se šířily ohavné podrobnosti zločinu, rodiče přestali povolovat svým dětem jakýkoliv pobyt mimo domov a policie ustavičně pátrala po pachateli tohoto hrůzného činu. Netrvalo to však dlouho. Již za pár dní měla policie několik svědků a tipů na možné vrahy.

A přesně tehdy jsem uslyšel zaklepání na domovní dveře. Když jsem je otevřel, stáli přede mnou dva vysocí policejní vyšetřovatelé, kteří oznámili mým rodičům, že na mě mají podezření a potřebují mě vyslechnout. Matka se snažila jim to vymluvit, otec oznámil, že mám právo na právníka. Policisté však trvali na svém a odvezli mě na stanici. Výslech byl dlouhý a vyčerpávající. Bylo to dvanáct probrečených hodin bez právníka a bez rodičů pouze za doprovodu dvou nepříjemných policistů, neustále se tázajících to samé: zda jsem to udělal. Pokaždé jsem odpověděl stejně, tedy že jsem nevinný a pokaždé za tuto odpověď následovala facka. V jednom bodě však jeden z nich opustil místnost a vrátil se se zmrzlinou. Prohlásil, že pokud se přiznám, dostanu ji. Tak jsem to udělal. Přiznal jsem se. Přiznal jsem se ke všemu, na co se mě zeptali. Poté už se mě nikdo na nic neptal. Byla to věru úleva.

Jen o několik dní později, které jsem strávil ve vazební věznici, mi bylo oznámeno datum mého soudu. To, že mi byl státem přidělen právník, ve mně vzbudilo jiskřičku naděje. Třeba mě ještě z té šlamastiky dostane. Chytrý na to byl dostatečně, to ano. Kdykoli jsem však zachytil jeho pohled, jako by náhle zchladl. Koutky jeho úst nepatrně spadly dolů a nakrčil nos. To mi dodalo pocit, že o mou obhajobu nijak zvlášť nestojí. Když přišel den soudu, seděli jsme vedle sebe na lavici u soudní síně. Ani pohledem o mě nezavadil, nijak mě nepovzbudil a neprojevil žádnou snahu mě uklidnit z hysterického pláče, jemuž jsem podlehl následkem velkého stresu, kterému jsem byl tak dlouho vystaven.

Jakmile jsem se ocitl v soudní síni, slyšel jsem kolem sebe spoustu hlasů. Soud byl totiž veřejný a místnost málem praskala ve švech pod návalem reportérů a obyvatel města, kteří si před začátkem soudu nahlas pochvalovali výtečně rychle odvedenou práci policistů. Seděl jsem na své židli, zrak jsem upíral k nejvyššímu bodu místnosti přímo přede mnou – katedře, na kterou měl každou chvíli usednout soudce. Zpocené ruce jsem si mnul v klíně, když konečně přišel. Spolu s ním přišla také porota složena z dvanácti náhodných obyvatel města. Jsou velmi důležití, to oni totiž mají hlavní slovo v rozhodnutí o mé vině a možném trestu. Většina těchto lidí se na mě dívala s odporem, který se ani nesnažili zakrýt. A takto se na mě dívali po celou dobu procesu. Když můj právník mluvil k soudu, měl uvést vše, co by mi mohlo pomoci k obhajobě. Vše, na čem jsme se domluvili. Neudělal tak. Řekl jen zlomek z toho, co by mě mohlo obhájit. Například, že pouze čtrnáctiletý chlapec by jen těžko unesl obě dívky tak daleko do lesů. Nebo, že čtrnáctiletý chlapec možná nebude schopen řídit bílou dodávku, která byla okolo místa naleziště těl údajně viděna v době vraždy. Či, že nejsou žádné otisky prstů a že lepící páska, jejíž zbytky se nalezly na místě činu, se neshodovala s tou, kterou máme doma. Jen málo z toho opravdu u soudu zaznělo. Porota se tedy odebrala na poradu, na které se rozhodne, zda jsem vinný a jaký bude eventuálně můj trest. Tyto porady mnohdy trvají celé hodiny. Lidé za mými zády spolu tedy opět začali tiše rozmlouvat. Nikdo jsme nečekali, že se porota vrátí po necelých deseti minutách. Srdce mi bušilo, div mi z těla nevyskočilo na stůl přede mnou, když začal soudce jmenovat členy poroty. Poté měl už přijít můj rozsudek. Z úst soudce zaznělo, že jsem vinen. Vinen ve všech bodech obžaloby a odsuzuje mě k nejvyššímu možnému trestu. K trestu smrti. Konkrétně k popravě na elektrickém křesle. Ještě jsem stihl zaslechnout šťastné, smějící se hlasy publika za mnou a výkřik mých rodičů, než jsem omdlel.

Dalších několik dní po soudu si vybavuji jen matně. Přesunuli mě z vazební cely do cely, ve které se čeká na vykonání trestu smrti. Byl jsem tam sám. Jediné opuštění toho hrozného stísněného pokoje bylo, když matce dovolili mě navštívit. Otci už to nepovolili. Měla na sobě žlutou halenku, celou pokapanou od slz, které jí proudem tekly po tvářích. Ruku tiskla na sklo, které nás dělilo. Neustále mi opakovala, že se to ještě nějak zachrání, ale přece by tak nevzlykala, kdyby opravdu věřila, že vše bude dobré.

Když mi oznámili, že dnes zemřu, bral jsem to s překvapivým klidem. Nabídli mi poslední jídlo a poslední rozhovor s rodinou. Šel jsem si pro výkon svého trestu pouhé tři týdny od zmizení dívek. Oholili mi vlasy a nohy, aby se zmírnil elektrický odpor. Když jsem se usadil na křeslo, popravčí tým mě začal upevňovat. Jeden z policistů se mě otázal, zda chci na závěr ještě něco říct. Jen jsem však zavrtěl hlavou. Poté konečně přišel ten moment uvědomění, na který jsem tak dlouho čekal. Dnes zemřu. Vlastně mě od smrti dělí již pouhé minuty. Už nikdy neuvidím rodinu. Jak se mi hlavou honilo tisíce myšlenek, po tvářích mi stékaly slzy. Jeden z dozorců mi obvázal obličej šátkem. Myslím, že ho však utáhl moc slabě, poté co se popravčí tým přesunul za skleněnou bariéru, mi totiž z obličeje sjel. Nikomu už se nechtělo mi ho znovu obvázat. Jako ve zpomaleném filmu jsem viděl, jak dozorce zvedá palec mířící ke stropu na znamení začátku popravy. Mým tělem prostoupila obrovská bolest. Každý jeho kousíček byl v jednom ohni. A poté už jsem neviděl nic.

___________________________________________________________________________

Tento příběh je inspirován skutečným případem čtrnáctiletého George Stinneho Jr., jenž byl v červnu roku 1944 usvědčen za brutální dvojnásobnou vraždu, kterou nikdy nespáchal. V odbytém a zbytečně rychlém vyšetřování, ve kterém bylo opomenuto několik důležitých detailů a nevyslechnuto spoustu svědků, hrál roli také rasistický podtext a s největší pravděpodobností úplatky od rodiny, jejíž člen tento čin skutečně spáchal. Georgeův případ je považován za jeden z největších justičních omylů v historii. Jeho výslech byl veden bez právníka či rodičů a pod nátlakem se přiznal. Porota, která rozhodovala o Georgeově vině a trestu, nebyla nestranná a právník, který ho obhajoval, neuvedl téměř nic v jeho prospěch. To vše vedlo k popravě tohoto chlapce. Jelikož nebyl dost vysoký, museli ho na elektrickém křesle posadit na Bibli, kterou si George přinesl s sebou. Až v roce 2015 se přišlo na jeho nevinu. Nechť tedy odpočívá v pokoji nejen on, ale i Betty (†11) a Mary (†7), byť se ani jednomu z nich nedostalo spravedlnosti, kterou si zaslouží. Tento případ je skvělým důkazem toho, že policejní vyšetřování (speciálně ve věcech vraždy) by vždy mělo být rychlé a obratné, nikoliv však uspěchané, aby se opomíjely detaily.